HISTORIE VODÍKOVÉHO POHONU 7: Revoluční technologie se zárukou

Od roku 2007 se začaly vodíkové palivové články prodávat v řadě zařízení přímo koncovým zákazníkům. Spolu se smluvní zárukou a návody použití, protože bylo třeba jejich užívání sladit s vládními normami i tržními standardy.

Vysokozdvižný vozík do firmy Toyota poháněný palivovými články. Foto: Comyu, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

Tisíci palivových článků obsahujících metanol (DMFC) a těch využívajících iontoměničové polymerní membrány (PEMFC) byly osazeny záložní zdroje energie na osobních lodích nebo třeba v karavanech, které jsou tolik populární v USA. Obdobné využití jsme mohli pozorovat v sektoru menší elektroniky, jako jsou hračky nebo vzdělávací pomůcky.

Americká armáda také našla v rozvinuté technologii palivových článků zalíbení. Lehčí a efektivnější přenosná zařízení vybavená těmito energetickými jednotkami ulehčila zádům vojáků, kteří dříve v případě komunikačního nebo sledovacího polního vybavení museli tahat těžké batohy s konvenčními bateriemi.

V Japonsku v té době rozjeli program rozsáhlejší zástavby tzv. mikrokogeneračních jednotek, zajišťujících prostřednictvím vodíkem produkované energie zásobení teplem i elektřinou. Od roku 2009 až dodnes zde bylo zprovozněno na 13 000 takovýchto jednotek.

Hurikán Katrina za tragických okolností prokázal, nedostatečnost dieslových generátorů jako záložních zdrojů energie při rozsáhlých přírodních katastrofách. Pohled odpovědných orgánů se tak opět jednou obrátil k technologii vodíkového pohonu. Překvapivě prostor pro upotřebení vodíku se našel ale i v některých zaostalých a rozvojových částech světa jako v Africe nebo v Indii – paradoxně třeba v důsledků masového rozšíření mobilních telefonů, kdy dosavadní konvenční infrastruktura přestávala stačit a ani ji nebylo možné nějak rychle adaptovat.

Pokud jde o dopravní prostředky, stále největší uplatnění nacházejí palivové články ve vozidlech sloužících k přepravě materiálu, nejčastěji ve velkých skladech. Využití vodíkových autobusů zůstává prozatím záležitostí městských samospráv, které jsou ochotné provoz nákladných vozidel dotovat i s ohledem na životní prostředí.

Poslední dekáda zaznamenala zvyšující zájem o palivové články v přenosných a stacionárních zařízeních i v dopravních prostředcích. Poslední zmiňovaný segment trhu ale naráží na problém nedostatečně rozvinuté infrastruktury bránící do jisté míry většímu zájmu ze strany zákazníků o tuto technologii.

Vodík a jím produkovaná energie stále ještě není pro řadu společností zabývajících se touto technologií nějak kouzelně výnosným odvětvím. Perspektivy do budoucna ovšem nejsou vůbec marné. O tom něco příště. Už naposled.

1 thought on “HISTORIE VODÍKOVÉHO POHONU 7: Revoluční technologie se zárukou

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *